Den pátý
Ranní hádanky byly tentokrát na nových místech, ale my jsme je našli bez problémů. Otázka však byla zapeklitá: „Matka má sedm dětí a přesně polovina z nich jsou kluci. Jak je to možné?“ Odpovědi dnes sice nebyly správné, ale zato byly velmi originální. Více na konci.
Po tradičním ránu s promítáním fotek a psaním deníčků jsme si u ohně vyrobili zašpičatělé značky z klacků, které jsme potřebovali k předobědové hře. První hrou ale byla aktivita od hraničářů, která nebyla vůbec snadná, ale my jsme ji zvládli bezvadně. Jednalo se o „Sedmičky“, které se pokusíme vysvětlit asi až doma. Kolemjdoucí se možná nestačili divit, když lesem a loukou procházely děti, které si vytrvale brumlaly pod vousy hlášky jako „jednička sporák, jednička sporák, šestka len, šestka len, …“. Dost jsme se při tom naběhali/nachodili a naše paměť dostala zabrat.
Pak už byla na řadě hra na odhad času, směru a vzdálenosti, kdy jsme se zavázanýma očima špičatým kolíkem museli do minuty dojít co nejpřesněji ke čtvrtce položené na zemi a kolík zapíchnout. Měli jsme zajímavé a originální strategie a podle toho také výkony. Jen byla škoda, že někteří svůj neúspěch neunesli a vinu za něj sváděli na špatná pravidla či podvádění ostatních L. Zřejmě se k nám dneska vloudila nějaká malá „ponorka“, protože i při odpoledních hrách jsme byli otrávení, kysele jsme se na sebe tvářili a hráli jsme skoro bez obvyklé radosti. Paní učitelka proto hry přerušila, abychom si mohli všechno vyříkat. Zatím se zdá, že to pomohlo, uvidíme, na jak dlouho.
Odpoledne jsme hráli několik různých kratších her u hotelu, protože se začalo kazit počasí, tak abychom to měli blízko do úkrytu. Běželi jsme okruh s tenisákem poháněným dřevěnou „hokejkou“, snažili se vytvořit co nejpřesnější čtverec z uzlovačky, dali zabrat stehenním svalům při „židličce“ a na co nejméně pokusů dopravovali papírové vlaštovky přes hřiště. Na výrobu vlastních daleko letících vlaštovek jsme měli deset minut a několik z nás limit nestihlo. Nemohli proto hrát, ale prosili, aby jim to bylo umožněno. Následovala čtvrthodinová přesvědčovací přestávka, argumenty zastánců obou možností (nechat/nenechat hrát) byly rozumné a přesvědčivé. Navíc se objevily i nápady na jiné možnosti řešení, takže nakonec jsme hlasovali o třech variantách a vyhrála možnost „nechat hrát, ale umožnit ostatním, že i oni mohou jednou do konce školy v přírodě přijít na začátek hry pozdě“.
Před večeří jsme měli osobní volno, které někteří využili k odpočinku na pokojích a jiní k hraní vybiky všichni proti všem.
Chvilku před večeří začalo pršet, proto jsme se na večerní program uchýlili do jídelny. Opět jsme si zahráli několik drobných rychlých her – vytrhávání co nejdelšího pruhu papíru za jednu minutu, riskování s hrací kostkou, prolézání pohledem nebo skládání pyramidy ze šesti kamenů Tantrix.
Večerka byla dnes již v devět, abychom dospali včerejší bojovku.
Nestihli jsme písničku, zítra ji doženeme. A řešení hádanky: všechny děti jsou kluci.
